Max Conrad Czeike

* 12.12.1879 (Nový Jičín)
† 1945 (Maribor)

architekt

Max Conrad Czeike byl architektem a stavitelem původem z Nového Jičína.

Max Conrad Czeike se narodil 12. prosince 1879 v Novém Jičíně v tkalcovské rodině, jako sedmé, poslední dítě Rudolfa a Mathildy Czeikeových. U otce Maxe je v matrice zapsáno příjmení Czeika. Jediný důkaz, že si rod nechal změnit své příjmení, se objevily u strýce Maxe Justýna. V matrice je přípis, že si 28. prosince 1903 Justin úředně změnil své příjmení z Czeika na Czeike. Doklady o středoškolském a eventuelně vysokoškolském vzdělání Maxe Czeikeho nebyly zatím nalezeny. Předpokládá se, že studoval na vídeňské Státní škole řemesel (K. K. Staats-Gewerbeschule), podobně jako jeho bratranec Heinrich Czeike mladší, stavitelský obor. Absolventi této střední školy mohli používat název architekt nebo stavitel. Na vídeňské akademii Max Czeike nestudoval. V archivu akademie v evidence studentů figuruje pouze o deset let starší bratranec Heinrich, jako žák profesora Hasenauera. Studium na Akademii výtvarných umění trvalo tři roky a bylo zapotřebí zaplatit školné. Výjimečně nadaní studenti získávali i stipendia pro nemajetné, ale ti byli pak dekretem posíláni do předem určených rakousko uherských měst, kde byla o vzdělané lidi nouze. Proto nemajetní měli za sebou i několikaletou praxi a sami si na studium vydělali. Mezi takové patřil i slovinský architekt Josip Plečnik. Nutno podotknout, že v té době absolventi vídeňské Akademie byli též bez akademických titulů. Možná kvůli přátelství Maxe s Josipem se o nich v Mariboru říkalo, že byli spolužáci z let 1894-97 na Akademii ve Vídni, žáci profesora Otto Wagnera, a že Max studium nedokončil. Když byl Plečnik v posledním ročníku, bylo Maxovi 18 let. Teoreticky by bylo možné, že se mohli na škole setkat, spolužáci ale být nemohli. Maxovy kresby jsou ale důkazem, že Vídní prošel. V roce 1900, při sčítání obyvatel Nového Jičína, bylo Maxovi 21 let. V domě jeho rodičů č. 604 je u jeho jména připsáno Maribor. U bratra Richarda, později vídeňského spolkového rady sociální péče, naopak město Vídeň. Prvním materiálním důkazem o přítomnosti Maxe Czeikeho v Mariboru jsou skicy secesních fasád domů architekta Fritze Friedrigera s iniciálami MC, datované k roku 1902. To znamená, že v té době již pro Friedrigera pracoval. Fritz Friedriger se narodil 2. srpna 1859 v Schässburgu jako syn koželuha a učitele, který byl původem transylvánský Němec. Na studium ve Vídni si vydělal během pěti let stavební činností. Jako maturant gymnázia a vyučený stavební mistr získal koncesi v roce 1878. Na Akademii ve Vídni začal studovat ve 24 letech, a to v letech 1883-1885 u profesora Theophila von Hansen. Po studiu profesionálně začínal v dnešním Jablonci nad Nisou. Poté na Hansenovo doporučení pracoval pro grófa Bathyaniho v Budapešti. V Uhersku sloužil na vojně a taky se tam v Körmendu oženil. Odtud se po narození tří dětí přistěhoval Fritz Friedriger v roce 1892 do Mariboru, bylo mu 33 let. Než si založil vlastní firmu, byl zaměstnán u stavitele Schmidta a dokonce se stal v roce 1896 jeho společníkem. V roce 1901 využil Fritz Friedriger pracovní příležitosti a do Budapešti, kde se stavěly celé nové obytné čtvrti, se na krátký čas vrátil. Po návratu do provinčního rakousko uherského Mariboru byl mezi prvními, kteří zde začali stavět secesní domy. Max Czeike se 7. února 1910 oženil v Útěchově (Uttigsdorfu) u Moravské Třebové s Blandine Wondra (*1.1.1888 Oskava – †23.11.1942 Maribor), dcerou mlynáře z Oskavy. V matrice oddaných je napsáno, že je ženich stavitelem v Mariboru. Dne 10. července 1910 zažádal Max Czeike o koncesi na stavební řemeslo v Mariboru úřad ve Štýrském Hradci, kterou mu 25. července 1910 udělili a Max se stal partnerem ve Friedrigerově firmě. V té době byl již Friedriger přednostou městského stavebního úřadu, městským radním a řídil urbanistický plán Magdalénského předměstí. Byl nejdůležitějším a nejvzdělanějším architektem tehdejšího Mariboru. Uplatnil se jako schopný a plodný architekt. Z té doby se dochovaly autorské návrhy fasád rodinných vil, školy, kina, obchodních domů v Mariboru a banky v Körmendu, pohled na Magdalénské předměstí. Některé nejsou datovány a pod většinou z nich je podepsán Max Czeike. Pod půdorys staveb je podepsán Fritz Friedriger. Friedriger mohl být i autorem fasád, ale svěřil časově náročné kresby vynikajícímu kreslíři Maxu Czeikemu. Když vypukla první světová válka a Maxovi bylo 35 let, musel narukovat do armády. V místním časopise Marburger Zeitung vyšel článek, že za zásluhy při výstavbě obranného systému Puly na začátku 1. světové války hrála významnou roli i firma Friedriger und Czeike a že Max byl za něj vyznamenán. Zajímavé je, že od května 1915 velel opevněnému válečnému přístavu Pula viceadmirál Eugen von Chmelarz, další novojičínský rodák. Historikové, kteří se dnes v Chorvatsku historií výstavby rakousko-uherského fortifikačního systému zabývají, tvrdí, že se zachoval pouze fragment těchto plánů, které byly vesměs vypracovávány ve Vídni a pouze upravovány v Pule. Maxovo jméno u dochovaných úprav uvedeno není. V době první světové války probíhaly výstavby a úpravy portů s použitím moderního armovaného betonu. S jeho využitím se u Maxe Czeikeho po válce setkáme velmi často, stal se jeho oblíbeným materiálem především v sakrální architektuře. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 firma Friedriger und Czeike změnila svůj název z německého na slovinský. Friedriger za sebou zanechal obrovský stavební opus. Byl autorem více než sedmdesáti objektů a při své činnosti se setkal s problémy urbanizace a komplexního navrhování městského prostoru. To způsobilo četné konflikty ve sféře lokálních zájmů některých občanů Mariboru v národnostně vypjaté době. Nakonec mu byly jeho další stavební plány zcela znemožněny. Friedriger zklamán opustil i se svou rodinou Maribor a přestěhoval se v roce 1920 do Štýrského Hradce, kde následně v roce 1922 zemřel. Max Czeike i po jeho smrti používal stejný název firmy, jméno nezměnil možná z úcty k Friedrigerovi, možná i z byrokratických důvodů. Nepřijal však jugoslávské občanství a jako cizinec tak nemohl založit v Mariboru novou firmu. Jako československý občan si musel neustále prodlužovat víza a pracovní povolení. V roce 1923 si Max Czeike postavil v ulici Koroščeva (nyní Mladinská) č. 35 pro sebe a svoji ženu Blandine rodinnou vilku. Děti bohužel neměli. Roku 1933 vystavěl Max Czeike soukromý nájemný dům v ulici Tomšičeva 5 v Mariboru. Nájemné se stalo pak jedním ze zdrojů jeho příjmů. Dne 29. srpna 1941 již 62 letý Max Czeike naposledy zaregistroval svou firmu. Dva roky poté v roce 1943 zemřela Czeikeho manželka Blandine. Pohřbena byla na hřbitově v hrobě, který jí navrhl on sám. O její hrob se do roku 1992 staral Czeikeho stavbyvedoucí Jože Požavko. Koncem května nebo začátkem června 1945 tehdy 65letého Maxe Czeikeho společně s ostatními příslušníky německé národnosti odvedl z jeho domova v Koroščevově ulici č. 35 nechvalně proslulý mariborský partyzán „Hrbatý Mícha“. Živého Maxe Czeikeho jako poslední viděl Paul Vadnou, který do své smrti žil v rakouském Leibnitzu, a to na dvoře mariborského vězení. Ve státním archivu v Lublani existuje spis „dossier Czeike“. V záznamu výslechu je zapsáno, že vyslýchaný neumí slovinsky a že tvrdí, že mu znalost jazyka při jeho práci nebyla zapotřebí, navíc že se o politiku nezajímal. To však není pravda, v archivu byl nalezen dopis Maxe Czeikeho řediteli školy ve slovinských Korutanech, který byl napsán ve spisovné slovinštině. Dokument však není podepsán. Max Czeike nebyl členem žádné proněmecké organizace. Stal se obětí poválečného revanšismu, zemřel sám bez potomků a příbuzných. Místo jeho posledního odpočinku není známo. Dne 8. září 1945 byl jeho majetek – dvě vily znárodněn a v zemských knihách bylo zaneseno vlastnické právo Federální lidové republiky Jugoslávie. Hrob jeho manželky Blandine byl po válce poškozen a Jože Požavko dal na vlastní náklady na hrob instalovat desku s údaji o jejím narození a úmrtí. Před dvaceti lety po založení Kulturního spolku Slovinsko – česká liga Maribor, oslovila předsedkyně spolku prostřednictvím českého velvyslanectví starostu Mariboru Borisa Soviče: „S ohledem na jeho přínos k vytváření mariborské historie a vzhledem ke kulturním normám si zcela určitě architekt Max Czeike zaslouží, aby byly vyšetřeny okolnosti jeho smrti a aby dostal pietní místo a byla po něm pojmenována jedna z mariborských ulic.“ Město Maribor pak o několik let později podle návrhu syna Jože Požavka a s textem Ing. Evy Dvořákové postavilo na hrob Blandine a Maxe Czeikeových nový žulový pomník s jejich jmény i přesto, že se Max v hrobě nenachází. Czeikeho přínos k novodobé výstavbě města Mariboru byl velmi výrazný, uplatňoval při nich pravidla Hansenovy a Wagnerovy vídeňské školy. Jeho architektura je typicky městská, jemná a nenásilná. Období jeho tvořivosti spadá především do dvou desetiletí mezi dvěma světovými válkami. Tehdy Maribor přerostl hranice středověkého města a rozšířil se do přilehlého okolí. Vzhledem k počtu objektů stavěných v té době byla nejpočetnější výstavba rodinných domů, na nichž se Max Czeike aktivně podílel. Objevuje se též první organizovaná bytová výstavba, kterou financoval městský úřad. Czeikeho šíře umělecké tvorby sahá od technických a urbanistických řešení, projektování vil a obytných budov včetně sakrální architektury až po adaptace, návrhy keramických kamen, náhrobních kamenů. Vyjadřuje vysokou tvůrčí kulturu. Czeike byl specialistou na druhé rokoko, což dokazují jeho štukatérské návrhy. Je autorem více než čtyřiceti objektů a adaptací v Mariboru, autorem projektu františkánského hřbitova v mariborské čtvrti Pobrežje a spoluautorem urbanistického plánu Korutanského předměstí. Jeho objekty jsou známé v Mengeši, Slovenské Bystrici, Mežici, Majšperku a Terstu.

Vybrané realizace:
1918 Zámek ve Slovenské Bystrici (přestavba)
1921 Restaurace Zámecký sklep, Maribor
1921 Kostel sv. Roka, Kovača vas (dostavba)
1923 Czeikeho vila, Mladiska 35, Maribor
1925 28. základní škola a celý školní komplex, Mežica
1926 Obytné domy, Smetanova ulice, Maribor
1928 Korutanské předměstí, Maribor (urbanistický návrh)
1928 Vila Langer - Volksgarten, útulek pro děti, Mladinská ulice 29, Maribor
1928-1930 Veřejné koupaliště, Mariborský ostrov, Maribor
1929 Vila dr. Štuheca, Prežihova ulice 21, Maribor
1929 Vila starosty dr. Juvana, Gregorčičova ulice 47, Maribor
1929 Vila v Gregorčičově ulici 48, Maribor
1930 Františkánský hřbitov v městské čtvrti Pobrežje, včetně arkád, Maribor (návrh a částečná realizace)
1930 Ideový urbanistický návrh Magdalenského předměstí, Maribor
1932 Obytný dům, Pobreška ulica 6, Maribor
1932-35 Jezuitská kaple Srdce Ježíšova, Maribor (návrh a spolupráce s Josipem Plečnikem)
1933 Obytný dům, Tomšičova 5, Maribor
1933 Kostel sv. Františka, Maribor (návrh osvětlení ve spolupráci s Josipem Plečnikem)
1937 Kostel sv. Martina, Zgornja Hajdina (baldachýn a dostavba)
1937 Návrh kostela sv. Magdalény, zůstal nerealizován, Maribor
? Obytný objekt, ulice Vita Kraighera 8, Maribor
? Městská kavárna v Městském parku (nyní akvárium), Maribor
? Budovy veřejného kluziště Tři parky, Maribor
? Základní škola v Mengeši
? Doprovodné budovy hydrotechnického objektu Fala a trafostanice v Mariboru

Video:
Šumné stopy

Literatura:
Golob, Rok - Dvořáková, Eva: Architekt Max Czeike. Maribor 1998.
Dvořáková, Eva - Polách, Radek - Zezulčík, Jaroslav: Architekti a stavitelé města Nového Jičína. Nový Jičín 2016, s. 192-195.

(RaP)

 

Aktualizováno: 13.1.2017 Tisk

Fotogalerie

Máte více informací?

Napište nám, prosím. Děkujeme.


XML Sitemap Mapa webu    Tvorba webu NETservis s.r.o. © 2019

© 2019, Muzeum Novojičínska