Klaudius Czibulka von Buchland

* 22.9.1862 (Nový Jičín)
† 18.4.1931 (Karlovy Vary)

státní příslušnost	Rakousko, Rakousko-Uhersko, Československá republika
bydliště	Nový Jičín, Karlovy Vary
nejvyšší dosažená hodnost	generál pěchoty, armádní generál

Klaudius Czibulka von Buchland byl rakousko-uherský generál pěchoty a československý armádní generál.

Klaudius Czibulka byl synem adjunkta okresního hejtmanství v Novém Jičíně Rudolfa Czibulky, který se vydal ve vojenských stopách svých předků, prastrýce polního zbrojmistra Ludwiga Fröhlicha von Elmbach und Groara a dědy Leopolda Fröhlicha von Elmbach. Rudolf Czibulka (*18. 1. 1817 Boskovice – †), syn Josefa Czibulky a jeho manželky Johanny, si 20. 11. 1861 v Novém Jičíně vzal za manželku Leopoldine (*22. 2. 1841 Brno – †), dceru podplukovníka Leopolda Fröhlicha von Elmbach a jeho manželky Josefy. Když 22. září 1862 přišel na svět v rodině Rudolfa a Leopoldine Czibulkových syn Klaudius, nikdo netušil, že se narodil fenomenální vojenský stratég a jedna z nejdekorovanějších postav v dějinách města Nového Jičína. Svou vojenskou kariéru zahájil Klaudius Czibulka brzy v mládí a úspěšně postupoval v armádních hodnostech. V roce 1904 se stal náčelníkem štábu VI. armádního sboru císařské a královské armády a na tomto postu působil více než čtyři a půl roku. Za své služby mu byl roku 1908 v hodnosti generálmajora udělen rakouský řád Železné koruny. Do hodnosti generálmajora byl povýšen 10. listopadu 1910. V roce 1911 velel pěšímu pluku č. 91 dislokovanému v Českých Budějovicích, jehož majitelem byl další z rodiny Czibulků. Dne 9. listopadu 1913 byl Klaudius Czibulka povýšen na polního podmaršála.

Je velice zajímavé, že jeho Klaudiův nevlastní bratr, polní zbrojmistr Hubert von Czibulka (*16. 8. 1842 Boskovice – †28. 2. 1914 Vídeň), rodák z Boskovic, dosáhl také vysokých armádních hodností. Absolvoval dělostřeleckou akademii v Hranicích na Moravě jako poručík. V letech 1880 – 1885 působil jako učitel na Válečné akademii a současně zastával místo domácího učitele arcivévodů Františka Ferdinanda d´Este a Otty Habsburského. V roce 1892 získal hodnost generálmajora a post velitele 62. pěší brigády. V roce 1904 se stal velícím generálem IV. armádního sboru v Budapešti a roku 1905 velitelem pražského VIII. armádního velitelství. Obdržel hodnost kapitánporučíka první císařské osobní gardy, což byla druhá nejvyšší hodnost, a stal se majitelem českého pěšího pluku č. 91 „Freiherr von Czibulka“. Patrně měl i vliv na svého o dvacet let mladšího nevlastního bratra, který byl nějaký čas velícím důstojníkem jeho pluku.

Před vypuknutím Velké války se 18. května 1914 uskutečnila inspekce u jednotky polního podmaršála Klaudia Czibulky provedená arcivévodou Leopoldem Salvátorem. Rakousko-Uhersko vyhlásilo 28. července 1914 válku Srbsku, kterou zapříčinily nejen tragické okolnosti Sarajeva, ale také rozpory mezi jednotlivými evropskými velmocemi. Ty trvaly již řadu let. Při zahájení první světové války velel Klaudius Czibulka jako polní podmaršál 36. pěší divizi, která byla součástí XIII. armádního sboru. Dislokována byla v Záhřebu a skládala se ze 71. pěší brigády složené z pěšího pluku č. 37 a pěšího pluku č. 79, 72. pěší brigády složené z pěšího pluku č. 53 a pěšího pluku č. 97 a ze čtvrtých praporů pěších pluků č. 16 a 94. Divizi doplňovaly pluk polních kanonů č. 37, pluk polních houfnic č. 13 a divize těžkých houfnic č. 13. Armádní sbor velící Czibulkově 36. pěší divizi se pohyboval na balkánském bojišti v bojích proti Srbsku pod velením generála pěchoty Adolfa von Rhemen. Při bitvě u Jadaru ve dnech 16. – 19. srpna 1914 proběhl ústup VIII. sboru, na který navázal i XIII. sbor, jehož severní křídlo kryl polní podmaršál Czibulka již jen s devíti bateriemi 36. pěší divize. Zastavily však útok nepřítele. Jak uvedl Věstník pro c. a k. armádu ze dne 4. listopadu 1914, obdržel Klaudius Czibulka řád Železné koruny druhé třídy s válečnou dekorací za statečnost v boji.

V lednu 1915 již byla jeho divize přemístěna na východním bojišti. K 23. lednu 1915 se divize skládala ze 71. brigády generálmajora Karla Strackera s podřízeným 37. a 79. pěším plukem, dále pak ze 72. brigády plukovníka von Luxardo s podřízenými 16. a 53. pěším plukem a 4/96 pěším plukem. Do divize bylo zahrnuto jezdectvo, a to 1. a 2. eskadrona 10. husarského pluku v síle 240 mužů, dále sem náležela 36. polní dělostřelecká brigáda s 36 děly. Ta se skládala z 39. polního dělostřeleckého pluku s pěti bateriemi, 2. oddílu 13. polního pluku houfnic složeného ze dvou baterií a dalších dvou neidentifikovaných baterií. Celkem šlo o 15 praporů o 11.070 zbraních. Na severní frontě se 36. pěší divize zúčastnila úspěšných operací v Karpatech. Jednalo se o zimní bojové akce, které v protiofenzívě úspěšně dne 1. února 1915 zahájila VII. armáda generála kavalerie Karla von Pflanzer-Baltina směrem na Dněsterskou linii v Bukovině. Ofenzíva Czibulkových jednotek směřovala na Kolomyji a Nadvornou.

V únoru 1915 byl vytvořen nový vojenský útvar zvaný Korps Czibulka. Zahrnoval podřízenou 36. pěší divizi, 15. pěší divizi a brigádu Lilienhoff. Velitelem tohoto sboru, který samozřejmě v průběhu měsíců a let měnil své podřízené jednotky, zůstal Klaudius Czibulka až do března 1918. Jeho podřízená 36. divize okamžitě zasáhla na tatarském průsmyku u Delatyna, stočila se na východ a 14. února vpochodovala do Kolomyje. Dne 18. února dosáhl Korps Czibulka stanice Ottynie a zároveň část jeho sboru ve středu 17. února 1915 znovu dobyla hlavní město Bukoviny Černovce. Jako první se den předem k městu Černovce dostala patrola dvaceti husarů pod velením poručíka von Molnara, na druhý den byli Rusové vytlačeni z pozic. Poté 24. února Czibulkova vojska vstoupila do Stanislavova. V Bukovině nastal 25. února klid zbraní. Po úspěšných bojích rakousko-uherských armád se fronta v druhé polovině dubna 1915 ustálila. Boje Czibulkova sboru se odehrávaly za teplot 30 stupňů pod nulou v nadmořské výšce takřka 1100 metrů nad mořem. Za své úspěchy již v prvním roce války obdržel Klaudius Czibulka koncem dubna Železný kříž první třídy s válečnou dekorací.

Následně pod armádním velením Pflanzer-Baltina provedl Czibulkův XVIII. sbor v květnu 1915 úspěšnou dunajeckou operaci. Povznášející a tiskem interpretovaná slavnostní událost se odehrála 26. dubna 1915, kdy byl svěcen nový prapor pěšího pluku č. 68 arcivévody Ludvíka Viktora. U této události nahrazení staršího plukovního praporu ztraceného 28. srpna 1914 za zvlášť čestných bitevních okolností nechyběl velitel armád generál dělostřelectva Pflanzer-Baltin a polní podmaršál Klaudius Czibulka společně s důstojníky štábu. Po celebrované mši v přední linii a kázání kněze Muchy byl vysvěcen nový plukovní prapor. Svůj proslov měl i plukovní velitel Stefan Stanoilovic von Stanogora. Okázalý vojenský taktický výkon se podařilo Klaudiu Czibulkovi 18. května 1915, kdy jemu podřízené jednotky musely odrazit silnou ruskou ofenzívu včetně útoku kozácké jízdy. Jeho jednotky zastavily poblíž haličské Kolomyje mohutnou dělostřeleckou palbou silný útok, a když po nočních šarvátkách vycházelo slunce, na bojišti zůstalo na šest tisíc padlých a tři až čtyři tisíce raněných. V sestavě VII. armády se zúčastnil také ofenzívy Gorlice – Tarnov. Ofenzíva byla zahájena 2. května 1915 mohutnou dělostřeleckou přípravou. Na druhý den již rakousko-uherská vojska pronikla do hloubky 15-20 km protivníkovy sestavy. Koncem května se armády přiblížily až k pevnosti Přemyšl, která byla opět dobyta. Rakousko-uherská VII. armáda dala „ruskému parnímu válci“ zpětný chod. Německý císař Vilém dekoroval v červnu 1915 společně s dalšími rakousko-uherskými generály Klaudia Czibulku Železným křížem druhé třídy. Ve dnech 26. srpna – 13. září 1915 Czibulkův sbor participoval na ofenzívě ve Volyni. V září 1915 mu v rámci sborového velení podléhaly 31. pěší divize polního podmaršála Kasimira von Lütgendorfa, 32. pěší divize generálmajora Rudolfa von Willerdinga a 1. jízdní divize generálmajora de Ruize.

Po převelení na volyňskou frontu se Klaudius Czibulka stal podřízeným VIII. armády generála kavalerie Eduarda von Böhm-Ermoliho, který jako jediný z našich pozdějších generálů velel za první světové války třem armádám současně. V květnu 1916 byl jako uznání za vynikající válečné zásluhy udělen polnímu podmaršálovi Klaudiu Czibulkovi císařem Františkem Josefem I. Leopoldův řád první třídy s válečnou dekorací. Od června 1916 participoval XVIII. sbor Czibulka ve svazku I. armády pod velením generála pěchoty Paula Puhalla von Brlog. V rámci tohoto celku byly jeho jednotky soustředěné u obce Dubno přímo zasaženy Brusilovovou ofenzívou. Patřila mezi ně 1. zeměbranecká brigáda, 7. jízdní divize, 46. střelecká divize a 25. rezervní pěší divize. Korps Czibulka byl považován za reprezentativní seskupení I. armády v čele se svým polním podmaršálem. K 4. červnu 1916 se Korps Czibulka nacházel jako součást I. armády s velitelstvím v Ziechowě. Velitel I. armády Puhallo von Brlog nařídil 10. června 1916 ústup Czibulkova armádního sboru z fronty a společně s většinou jednotek odešel také český 42. pěší pluk. Jenom jeho ztráty za období od 5. do 10. června činily 26 důstojníků a 848 vojáků. Velitel 25. pěší divize generálmajor Viktor Edler Severus von Laubenfeld vyslovil za jejich vojenské jednání pochvalu: majoru Strengierovi, všem důstojníkům a statečnému mužstvu plné uznání za jejich bezpříkladné chování. Czibulka po útoku ruských vojsk stmelil dohromady překvapené a ohromené zbytky jednotek a obnovil defenzívní linii na pomalu tekoucím toku řeky Ivka. I po měsíčním ústupu po ruském průlomu jeho jednotky stále bojovaly. Jeho sbor ztratil množství významných částí svých sil, ale ty byly opětovně doplněny jednotkami z Tyrolska a rovněž včasně příchozími posilami z jednotek generála Linsingena. Ruská XI. armáda generála Sakharova zaútočila mezitím na haličské město Brody, což bylo část Czibulkova jižního křídla. To mělo za následek průlom do Czibulkova týlu a způsobilo další stažení jednotek XVIII. armádního sboru. V září 1916 leželo Czibulkovo obranné stanoviště na pravém břehu řeky Styr. V listopadu 1916 byl již Czibulkův sbor součástí II. armádního sboru na Moldavské frontě, kde pod jeho velení podléhaly 2. německá jízdná kavalerie, 1. zeměbranecká pěší divize, 106. zeměbranecká pěší divize a 25. pěší divize.

Císař Karel I. přijal ve svém hlavním stanu v Badenu na začátku únoru 1917 v osobní audienci polního podmaršála Klaudia Czibulku. Noviny Wiener Zeitung zmiňují 11. července 1917 udělení medaile královského pruského Červeného kříže polnímu podmaršálovi Klaudiu Czibulkovi. Tehdy v červenci 1917 pod armádním velením generálplukovníka Böhm-Ermolliho se Korps Czibulka skládal z 15. německé zeměbranecké divize a 25. pěší divize. Střežil úsek fronty mezi horním tokem řeky Styr a železniční tratí Lvov – Tarnopol. Právě začala Kerenského ofenzíva a velitel XVIII. sboru polní podmaršálek Klaudius Czibulka opět uplatnil své zkušenosti a schopnosti. Za své velení v průběhu Kerenského ofenzívy a následné protiofenzívy byl 11. srpna 1917 povýšen do třetí nejvyšší armádní hodnosti – generála pěchoty. Dne 19. září 1917 mu byl udělen Vojenský záslužný kříž 2. třídy s válečnou dekorací a meči. Významná událost se odehrála na začátku prosince. Ráno 8. února 1918 se císař Karel I. Habsburský opět vypravil na zklidněné bojiště východní fronty. Do vlaku nastoupil v Badenu, poté pokračoval do Brašova a následně do Pešti. V průběhu cesty se neustále spojoval s jednotlivými kancelářemi bojových seskupení. Hlavním cílem cesty císaře byla Bukovina, kde ve dnech 9. a 10. prosince 1917 vykonal inspekci přítomných vojsk Czibulkova armádního sboru.

Jak již bylo uvedeno výše, za svou kariéru u císařské a královské armády obdržel Klaudius Czibulka císařský rakouský řád Leopoldův první třídy s válečnou dekorací a meči, stal se rytířem císařského řádu Železné koruny první třídy s válečnou dekorací a meči, byl držitelem Vojenského záslužného kříže druhé třídy s válečnou dekorací a meči, získal titul rytíře řádu Železné koruny II. třídy s válečnou dekorací a meči a rytíře řádu Železné koruny III. třídy, byl mu udělen Čestný odznak první třídy Červeného kříže s válečnou dekorací a meči, Vojenský záslužný kříž třetí třídy a Vojenský čestný odznak třetí třídy pro důstojníky. Dále mezi výčet jeho vyznamenání patří Jubilejní pamětní medaile pro vojenskou moc, Vojenský jubilejní kříž, Pamětní kříž 1912/1913, Železný kříž první a druhé třídy a královská pruská medaile Červeného kříže první a druhé třídy. V roce 1918 požádal Klaudius Czibulka císaře Karla o povýšení šlechtického stavu, které mu bylo 10. dubna 1918 uděleno a 28. června obdržel predikát von Buchland. Jednalo se o odraz jeho bojových úspěchů v Bukovině v předchozích letech války.

Dalším císařovým důkazem náklonnosti k věrnému generálovi pěchoty Klaudiu Czibulkovi se stalo srpnové jmenování tajným radou. Tehdy již vykonával práci na postu poradce v generálním štábu císařských a královských armád. Bohužel chod dějin byl neúprosný a rozpad podunajské monarchie byl v roce 1918 jen otázkou času.

V roce 1919 se Klaudius Czibulka stal generálem pěchoty ve výslužbě. Jako rodák z města v nově vzniklé Československé republice zažádal o přijetí do československé armády. Bylo kladně přijato a 1. října 1919 mu byla udělena hodnost generála III. třídy ve výslužbě. Po změnách v armádním hodnostním značení se 16. prosince 1927 stal Czibulka armádním generálem ve výslužbě. Se svou rodinou, manželkou Philippine, pobýval ve dvacátých letech minulého století v Karlových Varech. V roce 1929 bydlel Klaudius Czibulka v domě jménem „Sirius“ na Gartenzeile č. 407 v Karlových Varech. V adresářích se rovněž nachází jméno jeho mladé manželky Philippine Knaipp. Je až absurdní, že i když Klaudius Czibulka žil na území Československé republiky jako armádní generál ve výslužbě, byl trnem v oku některým tehdejším poslancům, kteří měli připomínky k finančním prostředkům, které tak vysocí bývalí důstojníci rakousko-uherské armády pobírali. Jejich názory typu, že bojovali proti hochům od Zborova, byly ve své podstatě scestné.

Generál Klaudius Czibulka von Buchland zemřel 18. 4. 1931 v Karlových Varech. Jeho tělo bylo převezeno a pohřbeno na Vídeňském centrálním hřbitově 2. března roku 1932, kde se o jeho hrob pečuje dodnes. Rodina Czibulků žila v Karlových Varech až do druhé světové války. Podobně jako v Novém Jičíně byly osudy našich rodáků na dalších více než čtyřicet let pro veřejnost uzavřeny.

Literatura:

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 1. (13.) Ostrava 2000.
Vlastivědný sborník Novojičínska. 64. svazek. Nový Jičín 2014.

Externí zdroj:
http://www.novyjicin.cz/customers/novy-jicin/storage/dokumenty/14071414611.pdf

(RaP)

Odkazy:

Rodná matrika

Oddací matrika

Úmrtní matrika

(LCh)

Aktualizováno: 18.4.2024 Tisk