Karel Lukas

* 16.2.1897 (Brníčko)
† 19.5.1949 (Praha)

voják
státní příslušnost Rakousko-Uhersko, Československá republika
nejvyšší dosažená hodnost generálmajor in memoriam
manželka

Generálmajor in memoriam Karel Lukas byl důstojníkem československé armády a velitelem 7. pěší brigády v Novém Jičíně roku 1947.

Karel Lukas se narodil v obci Brníčko nedaleko Šumperka v  rodině hostinského Františka Lukase a jeho manželky Amálie rozené Körnerové. V letech 1907-1915 studoval na Českém vyšším gymnáziu v Zábřehu. Zde v červnu 1915 maturoval. Již 15. října 1915 nastoupil službu u c. a k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 13 v Olomouci. Po absolvování školy pro jednoroční dobrovolníky odešel se svým plukem na ruskou frontu. Zde byl již 15. června 1916 zajat a následující rok strávil v ruských zajateckých táborech. V zajateckém táboře v zabajkalské Berezovce se v březnu 1917 přihlásil do čs. legií v Rusku a 21. července 1917 byl v Bobrujsku zařazen k 1. československému záložnímu praporu. Dne 7. října 1917 odjel spolu s transportem československých legionářů do Francie, kde konal od ledna 1918 službu u 21. československého střeleckého pluku v Cognacu. Na podzim 1918 zúčastnil krvavých bojů ve Vogézách v Alsasku, Champagni a Argonnách.

Dne 11. ledna 1919 se Karel Lukas v hodnosti četaře aspiranta vrátil do Československa a bezprostředně poté se opět zapojil do vojenských operací proti Polákům na Těšínsku. V letech 1919-1920 působil jako instruktor a vychovatel postupně v informačním kurzu v Praze na Hládkově. Poté pracoval ve vojenské instrukční škole v Milovicích a následně ve Vojenské akademii v Hranicích. V říjnu 1920 byl Karel Lukas přemístěn k hraničářskému praporu č. 8 v Šahách na jižním Slovensku. Zde prošel funkcemi velitele čety kulometné roty, instruktora pro výcvik a učitele v poddůstojnické škole. Od poloviny března 1922 působil Karel Lukas v Košicích jako instruktor u obvodového střediska pro výcvik, od 12. října 1925 jako velitel roty ve škole na důstojníky pěchoty v záloze 11. divize.

Od června 1926 do října 1928 působil jako pobočník zemského vojenského velitele v Košicích armádního generála Josefa Šnejdárka. Ten ho také doporučil ke studiu na pražské Válečné škole od října 1928. Po ukončení studia se Karel Lukas vrátil jako důstojník generálního štábu zpátky do Košic. Zde nejdříve působil jako přednosta 2. oddělení (zpravodajského) 11. divize. Od 30. září 1932 působil jako přednosta 3. oddělení (operačního) štábu zemského vojenského velitelství Košice, v jehož čele stál generál Ludvík Krejčí. Po jmenování náčelníkem hlavního štábu si generál Ludvík Krejčí vzal v prosinci 1933 majora Lukase s sebou do Prahy jako svého osobního pobočníka. Karel Lukas v této funkci působil až do 15. března 1936. Tehdy byl v rámci hlavního štábu přemístěn k ředitelství opevňovacích prací, které řídilo výstavbu našich pohraničních pevností. Jako přednosta takticko-studijní skupiny ředitelství opevňovacích prací se stal počátkem roku 1937 vybraným československým důstojníkem, kterému bylo ve Francii umožněno prohlídky mohutné dělostřelecké tvrze již tehdy legendární Maginotovy linie.

Po událostech na podzim 1938 zamířil Karel Lukas 2. listopadu 1938 opět na východ republiky, kde se stal zmocněncem u autonomní vlády Podkarpatské Rusi Msgr. Augustina Vološina v Chustu. Zde se Karel Lukas v březnu 1939 zúčastnil bojů s maďarskou armádou a ukrajinskými nacionalisty. Poté se spolu s částí československých vojenských jednotek, jež se probily do Rumunska, vrátil přes Jugoslávii a bývalé Rakousko zpátky do Čech. Ihned po příjezdu do protektorátu se zapojil do práce v odbojové organizaci Obrana národa. Avšak jeho činnost nezůstala utajena před konfidenty gestapa, a proto musel Karel Lukas uprchnout do zahraničí. Přes Polsko odjel do Francie, kde 22. srpna 1939 nastoupil službu u čs. vojenské správy Československého národního výboru v Paříži. Kromě jiného prováděl v září 1939 ve francouzských internačních táborech, kde byli drženi bojovníci ze španělské občanské války, nábor čs. interbrigadistů do naší zahraniční armády. Na konci ledna 1940 Karel Lukas Francii opustil a odjel do Velké Británie, kde převzal funkci přednosty vojenské kanceláře čs. vyslanectví v Londýně. Po porážce Francie navíc několik týdnů působil jako čs. imigrační důstojník v Liverpoolu, než byl 14. srpna 1940 ustanoven náčelníkem štábu nově vytvořené 1. čs. smíšené brigády ve Velké Británii. Na tomto zodpovědném, ale zároveň i náročném místě setrval až do konce září následujícího roku, kdy se stal čs. vojenským atašé u polské exilové vlády v Londýně.

V polovině června 1942 opustil Karel Lukas společně se štábním kapitánem generálního štábu Pravoslavem Řídkým Velkou Británii a odjel na Střední východ, kde byl zařazen jako vojenský pozorovatel k 10. britské obrněné divizi. S touto divizí se zúčastnil bitvy u El Alameinu. Následovalo přidělení Karla Lukase ke 4. britské lehké obrněné brigádě. Zdejší působení bylo 17. listopadu 1942 přerušeno podplukovníkem Karlem Lukasem těžkým zraněním. Po vyléčení zranění nastoupil 11. července 1943 k 7. britské obrněné divizi „Desert Rats“ a s její 22. obrněnou brigádou se zúčastnil příprav invaze spojeneckých armád na Sicílii.  V prosinci 1943 odjel do Londýna, kde byl přidělen k československé vojenské misi u SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Forces) gen. Dwighta Davida Eisenhowera.

Díky svým zkušenostem byl Karel Lukas 15. srpna 1944 ustanoven československým vojenským a leteckým atašé ve Spojených státech amerických. V červenci 1945 se stal i čs. vojenským atašé pro Kanadu při vyslanectví v Ottawě. Do Československa se v hodnosti plukovníka generálního štábu definitivně vrátil 18. května 1947, tedy plné dva roky po skončení války. Následně působil až do konce listopadu 1947 u hlavního štábu v Praze a následně se stal velitelem 7. pěší brigády v Novém Jičíně.

Okamžitý konec jeho slibně se rozvíjející kariéry přinesl únor 1948. Byl zbaven vojenské funkce a 19. dubna 1948 zproštěn činné služby. Dnem 1. listopadu 1948 byl Karel Lukas přeložen do výslužby.

Přes naléhání přátel odmítl odchod do exilu. Žil u svého bratra v Praze, kde se pokoušel uchytit jako překladatel. V sobotu 29. března 1949 byl zatčen příslušníky Státní bezpečnosti a převezen na Pankrác. Zde byl držen ve vyšetřovací vazbě. K pravidelným výslechům byl odvážen do proslulé Bartolomějské ulice. Zde byl však 4. května 1949 bestiálně ztýrán takovým způsobem, že to pro něj mělo tragické následky.

O tom, co se tehdy odehrálo, svému bývalému spoluvězni řekl: „Jediným předmětem výslechu, před nímž mi byly zavázány oči, byla otázka, jakým způsobem jsem byl ve spojení s generálem Liškou, který dlí toho času v Londýně. Poté co jsem neodpověděl, byl jsem postupně týrán následujícími způsoby: se zavázanýma očima jsem byl nucen chodit v kruhu, přičemž kolem mne stálo asi šest neznámých členů StB, kteří mě střídavě bili obušky po celém těle. Poté jsem byl nucen poskakovat po špičkách, čímž se napjaly svaly v lýtkách, přes které jsem pak byl tlučen. Asi po pětiminutové přestávce, která mi byla dána na rozmyšlenou, zda chci vypovídat, jsem si musel kleknout na židli a opřít se rukama o opěradlo. Nohy mi byly poté pevně přivázány k židli. Nato jsem byl bit obušky do chodidel, a to střídavě podél a napříč. Rány obušky do konce prstů mi strhávaly nehty … V průběhu tohoto týrání jsem několikrát omdlel a byl jsem poléván studenou vodou. Proto se již dále nepamatuji na postup dalšího mučení. Vím pouze, že jsem dostával rány na různá místa těla, zejména do hlavy a do žaludku. Celé týrání s několika pětiminutovými přestávkami trvalo asi čtyři hodiny.“

Po převezení zpět na Pankráckou věznici nebyla Karlu Lukasovi přes naléhání spoluvězňů poskytnuta déle než dva týdny žádná lékařská pomoc. Teprve v ranních hodinách 19. května 1949 byl převezen do vězeňské nemocnice, kde krátce poté zemřel.

Ve čtvrtek 26. května 1949 se na bubenečském hřbitově v Praze konal smutný pohřeb. Smutečních hostů se sešla jen hrstka. Kromě nejbližších příbuzných a několika rodáků se totiž až k hrobu nikdo nedostal. Několik mužů v civilu kontrolovalo příchozím občanské legitimace. Nad rakví krátce promluvil kněz. Ten den pohřbívali hrdinu dvou válek, rytíře francouzské Čestné legie, nositele americké Legion of Merit, tří československých válečných křížů a dalších šestnácti našich i zahraničních vyznamenání. Na černý náhrobní kámen umístili krátký nápis: „Plukovník generálního štábu Karel Lukas *1897 – †1949“.

Na následující více než čtyři desetiletí zmizelo jeho jméno z našich dějin. Společenského uznání se dočkal teprve v srpnu 1990, kdy byl in memoriam povýšen do hodnosti generálmajora a následně vyznamenán Řádem M. R. Štefánika. Jeho vrazi zůstali nepotrestáni.

Literatura:
Vojenské rozhledy, 2013, roč. 22 (54), č. 3.

(RaP)

Aktualizováno: 8.12.2015 Tisk

Fotogalerie

Máte více informací?

Napište nám, prosím. Děkujeme.


XML Sitemap Mapa webu    Tvorba webu NETservis s.r.o. © 2019

© 2019, Muzeum Novojičínska