Josef Rotter starší

* 12.5.1856 (Pulkava)
† 26.11.1932 (Baden)

továrník

státní příslušnost	Rakousko, Rakousko-Uhersko, Rakouská republika

Josef Rotter starší byl novojičínský podnikatel, továrník, zakladatel továrny na svítidla (dříve Autopal) a komunální politik.

Narodil se 12. května 1856 v Pulkavě v Dolním Rakousku do rodiny kočího původem z Ondřejova u Rýmařova. Velmi záhy osiřel a své dětství prožil ve vídeňském sirotčinci. Ve čtyřech letech onemocněl jeho otec zemřel, když mu byly čtyři roky na tyfus, matka v roce 1866 byla postižena kýlou a pohlehla při její operaci. Původně byl Josef Rotter vyučen jako klempířem u mistra Augusta Kirchbergra v Schiffamtsgasse ve II. vídeňském okrese. Po vyučení pracoval jako klempíř u několika mistrů než se jej dotkl nástup do vojenské služby.

Josef Rotter byl 23. dubna 1877 odveden k c. k.pěšímu pluku č. 4 Hoch- und Deutschmeister, kde 1. října téhož roku nastoupil. Vyřazen byl 26. srpna 1878.

Následující rok v únoru již byl vedoucím mistrem v dílně Julia Šustaly v Kopřivnici, kde se vyráběly kočárové svítilny. Poté se rozhodl zřídit si svou firmu v Novém Jičíně, což učinil vlastní žádostí k c. a k. Okresnímu hejtmanství v Novém Jičíně. Bylo jí vyhověno a Josef Rotter v září si pronajal místnosti na Dolnobranské ulici č. 20, kde ve dvoře domu č. p. 657 zakládá svou firmu. Dům tehdy patřil soukromnici Josefě Hicklové. Dne 4. října 1879 ve své dílně zahájil činnost.

Jeho firma  se zpočátku zaměřovala na výrobu kočárových lamp, následně svítidel pro motorová vozidla, lokomotivy a železniční dopravu. Později se firma stala dodavatelem světlometů pro tuzemské a zahraniční výrobce.

Již na podzim 1882 přivádí Josef Rotter z Vídně nového spolupracovníka Ludvíka Weikauera. Vzrůst potávky po bryčkách Neutitscheinkách podpořil také Rotterovu firmu, která tímto mohla své výrobky exportovat do celého tehdejšího Rakouska-Uherska, Německa a Ruska. V roce 1884 získal pozemky na parcele č. 1177/2 na katastru obce Šenov. Za 425 zlatých je odkoupil od Benjamina Uviry, což bylo udáno v kupní smlouvě z 3. března 1884. O dva roky později zde byly vystavěny tovární budovy. Na jaře 1892 se pokračovalo v rozsáhlé výstavbě závodu včetně správní a obytné části. Došlo také k modernizaci strojů.

V roce 1898 si Josef Rotter zažádal o udělení dvorního titulu. Žádosti nebylo vyhověno z důvodu radikálního německého nacionálního smýšlení. Druhá žádost o udělení titulu c. a k. dvorního dodavatele z roku 1903 byla také zamítnuta. Až výnosem prvního hofmistra Jeho c. a k. Apoštolského Majestátu Rudolfa knížete von und zu Liechtenstein ze dne 10. února 1906 přinesl konečné udělení titulu "Hoflaternenfabrikant" Josefu Rotterovi, továrníku ze Šenova.

Vynález acetylenové svítilny umožnil Josefu Rotterovi rozšířit výrobní program. Její světlo bylo dvacetkrát vydatnější než světlo tehdejších petrolejových lamp. Hlavním odběratelem acetylenových svítilen byl stát, který je používal pro své železnice. Vedle toho vyráběl Rotterův podnik svítilny pro povozy, kočáry a na náhrobky. Po roce 1906 nastává další konjunktura továrny Josefa Rottera. Vedle sortimentu produktů pro automobilový průmysl do závodu proudily četné zakázky z Vídně. Mezi nimi to byly i požadavky na pozlacovačské a postřihovačské práce, včetně postříbřování klik na císařském dvoře v Hofburgu. V roce 1907 po získání titulu dvorního dodavatele se na střeše šenovské továrny objevil nápis "K. u. K. Josef Rotter, Laternenfabrik".

Jeho manželkou se stala Julie Anna Amalia Ullrich (13.1.1860 Nový Jičín - ?1945 Baden), která se narodila v domě č. 301 soukeníku Ignatzi Ullrichovi a jeho manželce Antonii, dceři Johanna Habigera. Společně měli dceru Julii Antonii Rotter (3.12.1882 Nový Jičín - 18.1.1949 Baden), která se provdala za Franze Johanna Ziemera (19.11.1877 Nový Jičín - 20.12.1948 Baden).

Josef Rotter st. se svou manželkou se v roce 1911 odstěhovali do Badenu. Stalo se tak díky zhoršeným zdravotním problémům, které u něj nastaly. Baden byl proslulým lázeňským místem, kde si Josef Rotter nechal postavit vlastní obytnou vilu. Zde v Badenu společně s manželkou založili kino, které existovalo až do 70. let 20. století. Pozdější majitelkou kina byla Hermine Habermann, rozená Rotter, který žila společně se svým synem v Badenu v domě svého otce. Kino bylo nakonec v roce 1974 odprodáno. Během ruské okupace až do roku 1955 bylo vojenským kinem, protože v Badenu bylo velitelství ruských jednotek v Rakousku.

Ještě před první světovou válkou na podzim roku 1913 pracovalo u firmy Rotter mezi 60 - 80 dělníky. Po vypuknutí válečného konfliktu bylo 30% dělníků nuceno nastoupit do armády, zvláště provoz galvanovny a klempírny byl silně ochromen.

Od roku 1911 vedl továrnu v Novém Jičíně syn Josefa Rottera st. Josef Rotter mladší. Vystudoval vysokou školu jako inženýr, ale za války jako nadporučík narukoval do c. k. armády, kde v roce 1915 padl. U vesnice Doberda poblíž Gorice byl raněn úlomkem granátu do hlavy a na následky zranění 31. července 1915 zemřel. Později vedl novojičínskou továrnu jeho syn Rudolf Rotter (narozen 30. 6. 1885 v Šenově), který rovněž v roce 1915 narukoval do války. Po smrti svého bratra a ze zdravotních důvodů byl nakonec propuštěn z armády, aby se 30. června 1915 ujal vedení firmy. Závod se přeorientovával na zbrojní produkci, z velké části se v něm vyráběla autovýstroj pro potřeby armády. Na jaře 1916 byl firma Rotter přeorientována na výrobu ručních granátů. V následujících letech zde byl vyrobeno na 250 tisíc kusů Granatengülsen - obalů na ruční granáty. Vedle toho továrna převzala výrobu filtrů pro plynové masky.

Právě Rudolfu Rotterovi dali rodiče v meziválečném období svolení k manipulaci s financemi. Situace s firmou nebyla po rozpadu Rakouska-Uherska zrovna růžová. Dělníci se účastnili hladových bouří v průběhu roku 1919. Ty následovala hospodářská krize, která donutila firmu ke sjednání půjčky u Deutsche Bank für Industrie, Handel, Gewerbe und Landwirtschaft v Šumperku. Firma se začala přeorientovávat na světelnou výstroj pro motorová vozidla. Velkým odběratelem se stala nedaleká kopřivnická automobilka. V roce 1926 stoupl počet zaměstnanců na 250 osob. Na přelomu července a srpna 1927 se firma Rotter zúčastnila se svými výrobky "Výstavy Kravařska", kde společně s firmou Hanke představila nové odvětví výroby hliníkového nádobí. Pro něj byla převzata ochranná známka "JORO". Dne 30. listopadu 1928 je u okresního úřadu zažádáno o novou značku firmy - "Rudolf Rotter, továrna na laterny a kovové zboží" se sdílem v Šenově č. 195. Od roku 1929 se objednateli zboží stává vedle kopřivnické automobilky také firma Aero a Škoda.

Ve čtvrtek 3. října 1929 překvapili dělníci Rotterovy továrny samotné majitele lampionovým průvodem. K oslavám 50. výročí založení firmy přijel osobně i Josef Rotter starší. Společně s manželkou vyslechl zdravici zaměstnanců a vystoupení místní hudby.

Následná hospodářská krize dostala podnik opět do finančních problémů. a 26. listopadu 1932 přišla z Badenu telefonická zpráva, že ve věku 77 let zemřel zakladatel firmy Josef Rotter starší. Pohřbu se zúčastnili vedle příbuzných také několik zaměstnanců, členové živnostenského spolku Gewerbe Verein a městské samosprávy. Dámský kroužek z kavárny Heinrichshof přispěl částkou 50,- Kč na smuteční věnec, který zakoupil spolek Deutsche Kulturverband.

Syn Rudolf Rotter zemřel na rakovinu na sklonku druhé světové války.  Po několika letech zemřela i jeho dcera Inge. Měl také syny, kterým nebylo dovoleno pracovat v továrně. Ten nejmladší jako poručík sloužil v c. k. armádě, kde v roce 1918 padl.

Po druhé světové válce děti a vnuci rodiny Josefa Rottera žili v Badenu a na dalších místech v Rakousku Až do smrti Hermine Rotter (okolo 1973) se rodiny v létě střetávala v jejich vile v Badenu.

Slavná továrna na svítidla byla díky výrobě pro německou armádu wehrmacht (chladiče pro tanky, vrtulové kryty pro letadla a součástky pro V1) jako závod válečné výroby stanovena za trofejový podnik Rudé armády s právem odvozu strojů a součástek. Nakonec se tak nestalo a následně vzniká firma Autopal n. p. resp. dnešní Varrock Lighting Systems.

Josef Rotter se stal v roce 1912 čestným občanem obce Šenov u Nového Jičína.

Literatura:
Státní okresní archiv Nový Jičín, fond Presidiální spisy c. k. Okresního hejtmanství v Novém Jičíně
Státní okresní archiv Nový Jičín, fond Autopal, s. p. výroba světel a chladičů Nový Jičín. Kronika 1879-1945.
Devadesát let národního podniku Autopal v Novém Jičíně. Nový Jičín 1969.

(RaP)

 

Aktualizováno: 10.5.2023 Tisk

Fotogalerie

Máte více informací?

Napište nám, prosím. Děkujeme.