Josef Parma

* 25.5.1824
† 19.9.1887 (Tichá)

továrník
státní příslušnost Rakousko, Rakousko-Uhersko

Josef Parma byl tichavský fojt, statkář a továrník.

Jeho otec Ignác Parma byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil ve Frenštátě 14. 2. 1811 s teprve 15letou Rosinou Genzerovou, s níž měl pak pět dětí. Po jejím úmrtí († 12. 1. 1820) uzavřel 19. 6. 1821 rovněž ve Frenštátě nový sňatek s 21letou Terezií Šulákovou a na svět přišlo do roku 1835 dalších sedm dětí, mezi nimi i Josef Parma.

Situace v rodině se změnila v roce 1844. Tehdy, 29. 4., postoupil Ignác Parma tichavské fojtství svému synu Josefovi. Bylo to svým způsobem zvláštní, protože se nejednalo o nejstaršího syna, ale o prvního a k tomu ještě neplnoletého syna z Ignácova druhého manželství. Stalo se tak snad proto, že tři synové z prvního manželství již byli zajištěni (nejstarší Jan, * 22.5.1812, zdědil rodný dům ve Frenštátě, další syn František, * 15.11.1815, byl obchodníkem a třetí Ferdinand, * 18. 10. 1819, pokračoval v rodinné tradici a živil se tkalcovstvím).

Při sepisování smlouvy zastupoval Josefa Parmu (*25.5.1824 – †19.9.1887) jako kurátor Jan Vašínek. Fojtství se vším příslušenstvím bylo odhadnuto na 3700 zl., přičemž otec přenechal synovi i tři koně, dva vozy, čtyři brány, pluh, pět krav, jednu jalovičku a dva kusy černého dobytka v hodnotě 300 zl., čímž se hodnota fojtství navýšila na rovných 4000 zl.  Z této sumy musel Josef Parma zaplatit dluhy zapsané na fojtství a vyplatit sourozence. Jak bylo obvyklé, otec si vymínil „svobodné meškání v extra světnici, kterou přijímatel povinen vystavit bude, jednu hůru, komoru, ve sklepě plac pro kobzole, ve stodole plac pro zboží, v maštali plac pro čtyři krávy a dříví k otopu, jak mnoho potřeba bude, pozemek od Dlúhého až po Bystrý… jak dlouho včilejší výminkář živ bude…“. Vůbec poprvé je ve smlouvě zmíněna i cihelna, neboť Ignác Parma si vymínil také to, že může „v té na tom fojtství stojící cihelně ke své potřebě cihly pálit.“ Zůstala i povinnost výminku pro Josefa Vojtka († 21. 6. 1847).

Josef Parma byl snad po všech stránkách opakem svého otce. Nevěstu si našel v Novém Jičíně, na rozdíl od otce a dědečka se usadil v Tiché, věnoval se hospodaření, provozoval i hospodu, vykonával úřad fojta a později purkmistra a v neposlední řadě využil své podnikatelské schopnosti k tomu, aby ve vsi založil tkalcovskou továrnu, první svého druhu v širokém okolí.

Jeho manželka Marie měla poněkud záhadný původ. Narodila se totiž 18. 12. 1827 ve Strání (okr. Uherské Hradiště) jako nemanželská dcera Anny Winterové, která byla dcerou židovského familianta a majitelé palírny v Ostravě a později v Kunovicích Salomona Wintera (* 8. 2. 1802). Anna pobývala v letech 1819–1821 jako schovanka u faráře Rafaela Tučapského v Hluku, poté získala vzdělání v klášteře voršilek v Olomouci, přestoupila ke katolické víře, v roce 1823 byla pokřtěna a kvůli náboženským odlišnostem se domů již vrátit nemohla. Jejímu otci soud stanovil povinnost přispívat jí až do doby, než dosáhne plnoletosti nebo se provdá, na ošacení a stravu a každoročně jí měl též vyplácet 100 zl.

Když se jí potom narodila nemanželská dcera Marie, dala ji k adopci a dále prameny o Anně mlčí. Marie Winterová se tak dostala jako adoptivní dcera do rodiny Leopolda Weiße, magistrátního rady v Novém Jičíně, který se později stal radou zemského soudu v Jihlavě a Brně.  Na své dobrodince pamatovala i ve svatební smlouvě s Josefem Parmou sepsané v Tiché 16. 1. 1848, v jejímž jednom bodě si vymínila, že pokud by zemřela bezdětná a dříve než manžel, vyplatí Josef Parma jejímu bratru Josefu Weißovi nebo jeho přímým příbuzným částku 200 zl.  Sňatek byl uzavřen v Novém Jičíně 31. 1. 1848 a manželům se postupně v Tiché č. 1 narodil syn a tři dcery: Leopold Josef František (* 12. 5. 1849), Terezie Anna (* 26. 8. 1851), Žofie Magdalena (* 15. 6. 1858) a Marie Josefa (* 8. 12. 1864).

Když se Josef Parma ujímal funkce fojta, neměl to vůbec lehké, neboť zjistil, že po bývalém fojtovi Janu Vašínkovi († 23. 11. 1847) nezůstaly žádné písemnosti týkající se obce a jejích obyvatel. Proto se 9. 1. 1848 obrátil na vrchní úřad se žádostí o zaslání opisů, aby měl alespoň vzor, jak vybírat daně a dávky. V dalším dopise, datovaném 20. 9. 1848, tedy hned po zrušení poddanství, žádal vrchní úřad o zproštění úřadu fojta a o volbu nové obecní rady (poté v ní zasedal jako purkmistr).15 V následujícím roce postoupil obci na výstavbu nové kaplanky část pozemků patřících k fojtství výměnou za obecní pozemek „Za Dlúhým“ a v dalších letech mu život znepříjemňoval táhnoucí se spor o propinační právo, který si však zavinil sám, protože v jeho hospodě byla nalezena zřejmě pašovaná polská kořalka.

Josef Parma se do historie Tiché zapsal jako její první továrník. Využil levnou pracovní sílu z obce a okolí i skutečnost, že zdejší obyvatelé snad odnepaměti tkali len a od počátku 19. století zpracovávali i bavlnu pro frenštátské faktory. Tkalcovnu bavlny s ručními stavy, bělírnu a úpravnu postavil přímo uprostřed obce podle návrhu příborského architekta Kašpara Karlsedera (1822–1897), datum založení továrny je však uváděno různě – rok 1858, 1866, ale i 1873. Provoz firmy Jos. Parma – tkalcovna, bělírna, apretace byl povolen rozhodnutím Okresního úřadu ve Frenštátě ze dne 31. 10. 1867 a hned 6. 11. 1868 byla firma zaregistrována u Krajského a obchodního soudu v Novém Jičíně. 9. 2. 1875 se stal spolumajitelem firmy kromě „zhotovitele bavlněného zboží“ Josefa Parmy i jeho syn Leopold, soukromník v Tiché. V roce 1876 byla továrna přeměněna na mechanickou dílnu s parním pohonem; tkaním nebo apretací (úpravou látek) se v ní zaměstnávalo kolem 150 osob. Výstavbou továrny však Parmovy stavební aktivity zdaleka neskončily. Už v roce 1873 se rozhodl rozšířit a zmodernizovat rodinné sídlo přistavěním předsíně a části 1. patra. Stavitel A. Zapletal uznal, že zdi v přízemí jsou dostatečně pevné, aby nadstavbu udržely, a proti nebylo ani představenstvo obce, které přístavbu schválilo s tím, že „celá věc k ozdobě přispívati bude“.

Josef Parma byl též mecenášem a finančními i hmotnými prostředky pamatoval zejména na školu: v roce 1876 přispěl na stavbu nové školní budovy částkou 480 zl. a zakoupil učební pomůcky, „3. 8. 1879 měly školní dítky výlet do hájíčka, bavily se zpěvem, hrami a deklamánkami a byly panem Parmou uzenkami, pivem (!) a chlebem vyčastovány“. Jindy daroval škole vycpaná zvířata (lišku, jezevce) nebo čítanky pro chudé žáky.

Na základě smlouvy, uzavřené mezi Josefem Parmou a synem Leopoldem 4. 10. 1886, odstoupil otec synovi továrnu v Tiché s vedlejšími budovami č. 1, realitu č. 3 a domy č. 71, 138, 158 a 193 s pozemky, s živým i mrtvým inventářem, dále stroje a strojní zařízení v továrně, dobytek, osivo, seno, slámu, zemědělské stroje, vozy, kočáry, zásoby dřeva a všechny přístroje sloužící k provozu bělení, apretace a tkaní, a to za 160 000 zl. Z této sumy měl Leopold Parma st. vyplatit každé ze tří sester po 40 000 zl. jako dědický podíl a sestry zároveň získaly i zástavní právo. Jako novojičínský měšťan a soukromník žil Josef Parma již jen necelý rok. Skonal ve svém domě 19. 9. 1887.

Literatura:
Kovářová, Stanislava: Pět generací tichavské rodiny Parmů – fojtů, statkářů a továrníků. In: Hlasy muzea a archivu ve Frenštátě pod Radhoštěm, č. 1-4, 2015.

(Stanislava Kovářová)

Aktualizováno: 2.2.2017 Tisk

Fotogalerie

Máte více informací?

Napište nám, prosím. Děkujeme.


XML Sitemap Mapa webu    Tvorba webu NETservis s.r.o. © 2019

© 2019, Muzeum Novojičínska