Eduard Orel

* 5.8.1841 (Nový Jičín)
† 5.2.1892 (Miramare)

státní příslušnost	Rakousko, Rakousko-Uhersko
povýšení do šlechtického stavu	1879
predikát	rytíř von Orel
statky a panství

Eduard Orel byl polárník, cestovatel a důstojník c. k. námořnictva, účastník námořní bitvy u Lissu (1866) a spoluobjevitel Země Františka Josefa v letech (1872-1874).

Eduard Orel se narodil jako syn kancelisty Johanna Orla. V Novém Jičíně vychodil základní školu, poté studoval na vyšší reálce v Opavě, kterou však nedokončil. Odešel k námořnictvu, kde začínal jako elév. Zúčastnil se v roce 1866 bitvy u Lissy, kde dosáhl hodnosti lodního praporčíka. Následně se participoval na lodi Novarra mexické expedice arcivévody Maxmiliána. Po jejím ukončení strávil delší dovolenou v Kralově Studánce a v Opavě, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Marií Braunovou, dcerou architekta z Opavy.

Námořní osudy Eduarda Orla byly v roce 1872 nově spojeny s objevitelskou expedicí Julia von Payer (1842-1915) a Karla Weyprechta (1838-1881), která se na paroplachetním škuneru Viceadmirál Tegetthoff vydala vstříc severnímu pólu. Od pobřeží Norska plula směrem do neznámého Severního ledového oceánu, kde dlouhé měsíce uvězněna v ledovém sevření driftovala směrem k pólu. Koncem srpna 1873 se na obzoru objevilo nové souostroví, které dostalo 1. listopadu téhož roku název Země Františka Josefa. Eduard Orel byl v průběhu expedice postižen skorbutem. Cestovatelé v průběhu další kruté zimy podnikali dobrodružné výpravy, během nichž prozkoumali jižní území souostroví a pojmenovali jeho jednotlivé části. Dvěma novojičínským osobnostem se dostalo velké cti – jeden z ostrovů dostal jméno po Eduardu Orlovi a po novojičínském faráři a dalším spoluzakladateli městského muzea Josefu Prorokovi (*28. 2. 1823 Moravská Třebová – †4. 4. 1889 Nový Jičín) byl pojmenován Prorokův mys. Expedici se za nezměrných útrap podařilo na záchranných člunech dosáhnout opět Nové země, odkud je ruská velrybářská loď přeplavila no norského přístavu Vardö. Odtud nezapomněl Eduard Orel zaslat telegram o svém přežití do svého rodného města. Dnes jej můžete shlédnout při prohlídce muzea, kde jsou připomenuty i důležité mezníky života Eduarda Orla. Po svém návratu roku 1874 byli členové expedice přivítáni ve Vídni a Eduard Orel brzy zamířil referovat o celé výpravě do Nového Jičína. Za své zásluhy obdržel Eduard Orel od císaře Františka Josefa I. rytířský titul. Následně se Eduard rytíř Orel jako důstojník námořnictva vrátil zpátky do domovského přístavu v Terstu, kde působil v rámci námořního velitelství. Právě zde v Terstu společně s přáteli Weyprechtem a Payerem dva roky kompletovali výsledky své polární expedice. Kniha „Die Österreichisch-Ungarische Nordpol-Expedition“ se rázem stala bestsellerem a nesměla chybět v žádné větší knihovně tehdejší doby a v roce 1969 byla ve zkrácené podobě vydána v češtině pod názvem „V ledovém zajetí“. Osudy Eduarda Orla tehdy již byly definitivně spojeny s Terstským přístavem. V osmdesátých letech 19. století se stává zámeckým hejtmanem na Miramare u Terstu, kde se jeho osudy spojují s proslulým přírodovědcem a muzejníkem Dominikem Bilimkem. Společně se roku 1884 stávají zakládajícími členy Spolku Novojičínských ve Vídni, který si za cíl vytyčil podporovat mladé studenty - rodáky z Nového Jičína při studiích na vysokých školách v hlavním městě Vídni. Zároveň také svými bohatými dary ze zámeckých a soukromých sbírek podpořili vznik novojičínského muzea. Po smrti své první manželky se oženil s Klarou Schauovou, dcerou ředitele lokomotivky ve Wiener Neustadtu.

Eduard rytíř Orel umírá v roce 1892 v Terstu. Svá poslední léta prožil v zahradním domku, který se nachází v pohádkovém koutě zámeckého parku Miramare.

Literatura:

Biografický slovník Slezska a severní Moravy. Sešit 2. (14.). Ostrava 2001.

Internetové odkazy:
Kulturní okénko TV Polar

(RaP)

Odkazy:

Rodná matrika

Oddací matrika- 1. sňatek

(LCh)

Aktualizováno: 26.1.2024 Tisk